Ráno vstanu, provedu ritál ranní očisty (opláchnu tvář a vyčistím si zuby), těsně před ochodem ze svého pokoje si udělám v pokoji jakýž takýž pořádek a ustelu postel. První úkol dne splněn. Přežiju náročný den, vědom si dalších úkolů, které je potřeba splnit nebo nachystat na druhý den a cestou domů myslím na to, až zalehnu do postele. Ale ouha, postel je ustlaná, co teď?

Když vidím ustlanou postel, nemám takovou chuť zalehnout a ponořit se do medvědího zimního spánku, ale pracovat dál. Dýchá na mě atmosféra splněného úkolu, formálního prostředí uklizeného doupěte připraveného k další práci.

Zároveň vidím, že jsem schopen se změnám naučit, protože dříve jsem nebyl zvyklý provádět ranní úklid svého doupěte anebo ustlat svůj pelech.

Když vstanu a vím, že mě čeká náročný den, ustelu si postel. Když vím, že je potřeba daný den splnit nějaký úkol, ustelu si postel. Když vím, že nepůjdu dlouho spát, ustelu si postel...

Vidím, že jsem splnil jeden úkol. Tak proč nesplnit i ten další?