V době, kdy jsem propadl svému okouzlení pro armádu a začal jsem se věnovat bojovému umění, slýchal ze všech stran: "Ale to přece nemůžeš! To si říkáš katolík/křesťan? Že se nestydíš!" V té době jsem musel čelit také jednomu ze svých velkých vnitřních bojů. Nechápal jsem, proč jsou bojová umění tak špatná. Vždyť tam, kam jsem chtěl se duchovno nevztahovalo a zároveň má kořeny v pravoslavném křesťanství. Nikdy se mi to nepodařilo vysvětlit. Musel jsem počkat, dokud si na to lidi nezvykli.

Mrzí mne, že jsem si tímto obdobím musel projít. Obdobím, v němž jsem se musel rozhodovat mezi tím, co si pomyslí lidé v mém okolí a vlastním srdcem, ale jsem rád, že se to stalo. Začal jsem poznávat sám sebe - své světlé i temné stránky a troufám si tvrdit, že bych bez bojového umění je nikdy nepoznal.

Výsledkem tohoto mého vnitřního boje je to, že se věnuji bojovému umění už čtvrtým rokem a jsem za to velmi rád a naplňuje mne to. Bojové umění bylo dokonce prvekem, skrze jež jsem se přiblížil mezi své vrstevníky ve škole.

V poslední době začínám na "správnou křesťanskou, resp. katolickou výchovu" pohlížet kriticky. Začíná mi připadat, že je spíše o tom, že tohle a tamto nesmím, a tohle musím. Začíná mi připadat, že je spíše pokrytecká a v jejím zájmu není Kristus, spravedlnost a dobrá morálka, ale spíše estetika, nepochopení a velmi tvrdě zavedený konzervatismus.

A pro všechny, kteří zažívají podobný boj jako já:

Pokračuj v tom! Nehleď na to, co říká tvoje okolí, prostě v tom pokračuj. Je to cesta, kterou si musíš projít, abys mohl poznávat sám sebe.