Před téměř deseti lety se v lese nad naším domem kácely stromy. Ohlušující a zároveň napínavý zvuk se nesl z lesa, když padaly mohutné smrky k zemi. A pak ten rachot lámajících se větví, jako poslední výkřik před smrtí. Hluk pil a vůně spáleného benzínu. A nakonec jen ticho. Jen občas vítr zaševelil větvemi ostatních stromů a roznesl do širokého okolí vůni mízy a čerstvě nařezaného dřeva.

Pomáhal jsem tehdy sázet nové stromy na místo těch starých. Místo smrků jsem sázel buky. Práce to byla náročná a dnes vidím její plody, když se procházím tím místem, na němž kdysi stály vzrostlé mohutné smrky a nyní tam rostou a sílí madé buky. Buky tvoří zatím husté houští, nejsou moc vzrostlé, ale dávají úkryt srnám a jejich mláďatům.

Když jsem tenkrát ty stromy sadil, nevěřil jsem tomu, že někdy vyrostou. Nějak jsem měl v hlavě představu, že to budou pořád takové malé sazeničky stromů, které se spíše podobaly malé křehké větvičece s kořínky. Čas jim pomohl k růstu. Těším se, až tam bude stát jednoho dne bukový háj a já budu poslouchat, tak vítr ševelí větvemi těch buků.