Kdo mě zná, ví, že dlouhá léta byla armáda a zahraniční mise mým velkým snem. Vzhledem k tomu, že v mé rodině jsou určité kořeny v ozbrojených složkách České republiky, měl jsem stejnou touhu ke službě vlasti, nasazování života a dívání se smrti do očí.

 

Když jsem byl na základní škole a ptali se nás, co bychom chtěli v budoucnu dělat, moje odpověď zněla jasně: sloužit vlasti. Připravoval jsem se na to, abych byl ve výborné fyzické kondici a splnil tak přijímací řízení na Vojenskou střední školu a vyšší odbornou školu Ministerstva obrany v Moravské Třebové. Příprava vypadala tak, že jsem si na internetu sehnal výkonnostní tabulky tělesného přezkoušení pro přijetí do vyhlášeného 43. výsadkového praporu v Chrudimi a podle nich jsem jsem cvičil. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem na čas běhal vytyčenou trasu ke kolejím, abych se přesvědčil, že prostě běh na 12 minut zvládnu na výbornou. Byl jsem nadšený, když se mi podařilo dvanáctiminutovou časomíru dovršit až daleko za kolejemi v další obci. To jsem byl přesvědčen, že mě k cestě do armády už nic nebrání - fyzička výborná, výpis z lékařské karty bez jediné čárky, odhodlání mám a položit život... tenkrát bych položil bez váhání. Říkal jsem si, že když budu na misi, naši a sourozenci to beze mě zvládnou a holku nemám, abych byl k někomu přivázaný... Prostě jízdenka do armády v první třídě.

 

Když došlo na lámání chleba, rodiče nesouhlasili s mým nástupem s hodností kadeta (ještě níž, než "asfalťák" ve "Vyšpointu") na vojenskou střední. Pak přišlo i to, že nesouhlasili i s Vyšší policejní školou a střední policejní školou Ministerstva vnitra v Holešově. Pak dokonce i s další podobnou školou ve Zlíně. A to odstartovalo takový můj "pád" do civilního života (samozřejmě, že to pád nebyl, vždycky jsem byl civil, ale tenkrát jsem to tak vnímal). Začal jsem studovat strojařinu.

 

Strojařina mě strašně nebavila. Pak jsem si "přičuchnul" ke strojům a dalším věcem, které mě na té strojařině začaly fascinovat. Ale stále jsem měl před očima jasný cíl - "Vyšpoint" a pak 72. mechanizovaný prapor v Přáslavicích nebo 74. lehký motorizovaný prapor v Bučovicích (hlavně mě lákaly Bučovice, protože když je něco v armádě lehký, tak je to všechno, jen ne lehký a to byla výzva). Tohoto cíle jsem se držel dlouho. Až do osudového dne.

 

Tím osudovým dnem byl jeden srpnový den v roce 2015, kdy jsme s Terezkou odstartovali náš společný běh životem. Ačkoliv jsem nechtěl, začal jsem víc "civilovatět", ale pořád se mě držel ten sen armády. Postupem času a vztahu se Tess stále více seznamovala s mým "vnitřním světem", který představoval právě pochodování ve "full gearu" na patrolách v "Áčku" a neustálému nahlížení smrti do tváře.

 

Zdroj obrázku: soukromá archív autora

Pak se stalo, že mi Terezka jednou se slzami v očích dala ultimátum - buď já nebo armáda. Tehdy jsem si říkal, co blbne, že to nic není. Ale dnes chápu její obavy. A až díky Terezce jsem se začal dívat na to, co by to znamenalo pro ni a v budoucnu pro naši rodinu - manžel a táta na tři měsíce až půl roku daleko od nás a to se ještě ani nemusí vrátit. A když se vrátí, tak jako úplně jiný člověk. I když jsem Terezku utěšoval, že já se nezměním a že se vrátím v pořádku, tak jsem si vzpomněl na ty známé, kteří tohle také slibovali...

 

Přišel konec střední a já jsem měl jistý nástup do práce. Začal jsem mít zaječí úmysly, když ne "bojovka", tak "záložky". Ale to se mi nepodařilo. Začal jsem chodit i na noční a podařilo se mi ztloustnout. Svůj sen jsem se snažil vytěsnit pryč, ale už to nešlo a nejde... Stále ho mám vrytý v kůži jako tetování, které jen tak nezmizí.

 

Když stále přemýšlím nad tím, že bych svůj sen uskutečnil, začne se ozývat svědomí a nutit mě vzít ohled na Tess a naši budoucí rodinu. Při jednom hovoru s mistrem před noční mi řekl: "Je to otázka tvojí volby. Buď prožiješ akční dobrodružný život a skončíš na tom, že ti ve čtyřiadvaceti nezletilej Afghánec prostřelí hlavu nebo si vybereš zaprděnej nudnej život v rodině a zažiješ spoustu strastí a radostí s dětmi a pak spokojeně umřeš v pětasendesáti, až tě to klepne." Možná mě měla ty slova vyhecovat k tomu, abych na tom "Vyšpointu" zapracoval, ale volba na Terezčino ultimátum byla jasná.

 

Pak jsem změnil práci, ve který jsem spokojený, pořídil jsem nový kolo, chodím s báječnou slečnou a občas sám sebe přesvědčuju, že do armády nechci (a s tím se snažím i trochu z hlavy dostat něco, čemu katolíci říkaj svědomí, který mě "buzeruje" za to, že sám sobě lžu do očí)...

 

V posledních letech pak začala zase řešit povinná vojna a když se mě někdo zeptal, jaký na to mám názor, tak jsem nikdy neodpověděl jinak, než...

...šel bych. Bez váhání...

Stále to ve mě je...

...a já to vím...

 


Slovníček pojmů:

Vyšpoint - výcvik na Vojenské akademii ve Vyškově.
Asfalťák - voják s hodností vojína (černá frčka).
Áčko - Afghánistán
Full gear - plná výstroj a výzbroj (to vše, co na sobě táhne voják do boje, někdy až 45 kg váhy)
Bojovka - bojová jednotka útvaru (chlapi na bojovce lítaj na mise)
Záložky - Aktivní zálohy ozbrojených sil České republiky